Byl pátek 17. listopadu. Bylo mi tehdy čerstvě 15 let. Chodil jsem na střední průmyslovou školu do Masné. Můj kamarád Aleš se mě zeptal, jestli mám na pátek odpoledne nějaký plán. Nabídl mi, abych se k němu přidal a šel s ním na povolenou demonstraci na Albertov, že by to mohlo být zajímavé. Byla to demonstrace ke dni studentstva.

Aleš Palásek byl stejně starý jako já, chodili jsme spolu do třídy, ale byl zapojen do zakázané skupiny HOS (Hnutí za občanskou svobodu). Už dříve se účastnil demonstrací při Palachově týdnu. Šel jsem na Albertov, ale nedržel jsem se s ním, on to nechtěl kvůli mně, řekl mi: ,,Radši se mě straň, mohl bys mít problémy.” to byla první demonstrace, na které jsem kdy byl. Na Albertově proběhly jak proslovy členů SSM, kteří sklízeli většinou pískot, tak proslovy zástupců nezávislých studentů. Pak vyšel průvod. Šli jsme na Vyšehrad položit kytky na hroby a uctít památku například Jana Opletala. Bylo plánované, že na Vyšehradě měla demonstrace oficiálně skončit. Spousta lidí tam skončila, protože jít dál už bylo nebezpečné. Zároveň se ale početný dav, ve kterém jsem byl i já, v dobré náladě rozešel dál do města k Národnímu divadlu. Z šaten na nás mávali herci a měli jsme v úmyslu jít přes most na Hradčany. Celým průvodem se skandovala hesla proti KSČ a mimo jiné například:,,Dneska večeříme na hradě“, ale Most 1. Máje (dnešní most Legií) byl hermeticky uzavřen příslušníky VB se štíty a obušky, proto průvod zahnul na Národní třídu s cílem dojít na Václavské náměstí. Na křižovatce před obchodním domem Máj stála hradba příslušníků VB se štíty, kteří nás už nepustili dál. Tady se průvod zastavil a několikrát byli lidé vyzváni, aby se rozešli, že toto shromáždění je nezákonné. Průvod se na tomto místě zastavil a začal znovu provolával hesla, zpíval hymnu a jiné významné písně. Zezadu od Národního divadla přijely obrněné transportéry, které stlačovaly dav směrem k příslušníkům VB v čele před průvodem. Byli jsme na sebe úplně natlačení a špatně se dýchalo, lidé omdlívali. Lidé se chtěli začít rozcházet, ale nebylo kudy. Asi po hodině stání a skandování VB utvořila uličku hanby, kudy jsme po jednom vycházeli a schytali spousty ran pendrekem nebo nám podkopávali nohy. VB zadržela některé lidi, které chtěla dále vyslýchat, a zavřela je do policejních antonů. Já jsem prošel ven, dostal jsem pár ran obuškem do zad, chránil jsem si hlavu a spěchal jsem do metra a domů. VB honila lidi ještě v metru. Já jsem vyvázl naštěstí bez zranění. Moje máma nevěděla, že se demonstrace zúčastním, myslím si, že jsem jí ušetřil hodně šedin.