Autor: Lucie Buršová, M1A

 Cestou tam očekávám trochu chladné a tiché prostředí, ale při vstupu do základní a mateřské školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené, mě hned první místnost zářící barvami a nápisy na zdech vyvádí z omylu. Zařízení ve škole je velmi podobné klasické základní škole. Cestou k jedné z vychovatelek ve škole Simoně Šulcové míjím šťastné výkřiky dětí různého věku a zrovna probíhající výuku.

,,Naše škola zajišťuje všestrannou péči a výuku dětí se zrakovým postiženým od tří do dvaceti šesti let.“ Přibližuje mi v úvodu jedna z vychovatelek. Škola se snaží dětem poskytovat každý měsíc různé přednášky a zájmové kroužky spojené především s uměleckými oblastmi. Děti se tak rozvíjí v různých oblastech a pomocí nich se učí vnímat okolní svět. Nejoblíbenějšími činnostmi se jim tak stává hra na hudební nástroj nebo péče o domácí mazlíčky. Činnosti spojené se zvuky dětem usnadňují vnímání a chápání okolního světa.

,,Výuka probíhá každý den od osmi hodin vždy do dvou, podobně jako na normálních školách. Ve třídách bývá vždy okolo šesti až osmi dětí. Náplň výuky se liší jen od praktických dovedností, kdy mají děti hodiny zaměřené na práci s pomůckami pro zrakově postižené, jako je notebook s hlasovým výstupem, nebo práce s bílou holí. Děti se naučí i dokonale pracovat s dotykovým mobilem, díky hlasovému výstupu. Nejzákladnější dovednost je Braillovo písmo“ Nejtěžší je pro děti orientace v prostoru. Nejprve se učí základní trasu z domova domů, která může na naučení trvat i několik měsíců.

 Po dokončení studia lidi se zrakovým postiženým končí ve většině případů především v chráněných dílnách. ,,Děti jsou sice dlouhodobě připravovány na běžný život a zvládají každodenní činnosti, přesto ale v dospělosti končí v chráněných dílnách.  V České republice je stále velmi obtížné lidi se zrakovým postižením zaměstnat a zapojit je do společnosti.“ Říká dlouholetá vychovatelka ve škole pro zrakově postižené.

,,Uplatnění na trhu práce je stále i v dnešní době nikdy nekončícím problémem. Děti mají přitom kolikrát velký potenciál pracovat jako běžní lidé a není jim to umožněno. V dětech to probouzí obrovskou demotivaci především v dospívání. Neumíme je zapojit do společnosti a nevíme, jak se k nim na ulici chovat.“ Říká vychovatelka Simona Šulcová, která se práci s nevidomými věnuje přes deset let. Podle ní jsou děti izolované od okolního světa a chybí jim kontakt s vrstevníky, díky kterému by tak mohly více poznat prostředí. ,,Lidi se zrakovým postiženým jsou zbytečně chráněny od společnosti a bojíme se s nimi otevřeně mluvit.“ Přístup k lidem s tímto postiženým je buď příliš opatrný, nebo neohleduplný. ,,Děti se občas bojí vycházet ven a necítí se komfortně. Dokáží je vyvést z míry například nekonkrétní jména jídel.“ Ve škole se vychovatelky snaží s dětmi probírat, jak si představit barvy, nebo přírodu a prostředí kolem nich. ,,Dětem se tak kolikrát líbí barvy třeba jen podle názvu a jejich znění“

,,Už několikrát jsem se setkala se situací, když nevidomý člověk na ulici potřeboval pomoc a lidé okolo jen pokukovali, jak si tedy nakonec sám poradí.“  Pro nevidomé lidi je orientace například v metru obtížnější, proto bychom se neměli bát je oslovit a nabídnout pomoc.

Ve škole jsou děti, které mají předpoklady pro normální život i bez pomoci asistenta. Záleží na vývoji dítěte od mala a především na přístupu a trpělivosti rodičů.  ,,Přístup rodičů je individuální, někdy rodiče nemají zábrany a snaží se dítěti dopřát dětství se vším všudy, někteří rodiče se s postižením dítěte nevyrovnají nikdy a na jeho výchovu už od dětství rezignují“

Vychovatelé čelí denně obrovskému nátlaku a do práce s nevidomými musí vkládat hodně energie a to i na úkor osobního života, proto je v České republice poptávka po této práci čím dál nižší. ,,Lidé s aprobací speciální pedagogika jsou většinou zaměstnáni v pedagogických  poradnách a průměrně nabereme pouhé dva nové zaměstnance za dva roky.“ Speciální školy tak musí spoléhat kromě na zaměstnance také na dobrovolníky, kteří přicházejí jak ze středních, tak především z vysokých škol. Práce je však i hodně kreativní a vyžaduje hodně trpělivosti.

 ,,V této práci je důležitá psychohygiena, aby nenastal syndrom vyhoření.  Práci dělám už přes deset let a nejdůležitější je pro mě občasný útěk z práce třeba do přírody.  Je důležité odměnit i sám sebe. Kdybych neměla ráda sama sebe, nemohla bych práci s nevidomými dělat.

 Dle mého, práce s dětmi, které mají nějaký handicap, nejde dělat celý život a po několika letech to chce alespoň na chvíli změnu. Já sama jsem byla jeden čas mimo obor, abych načerpala nové síly a mohla dětem znovu dát ze sebe sto procent.“

Děti potřebují, aby se ve škole cítili přijímáni takoví, jací jsou. Cítit z vychovatelek jejich pochopení a dostat pocit bezpečí.

,, Zrakově postižená jsem už od narození, ale handicap jsem se naučila brát jako součást sebe.“

 Třináctiletá Nela již v tomto věku dělá vše proto, aby jednou mohla žít plnohodnotný život bez cizí pomoci.

,, Už od narození vidím jen obrysy. Běžný život ostatních lidí si zatím moc nedokážu představit. Dokážu se pohybovat sama jen v prostoru, který znám perfektně, jako tady ve škole nebo doma. Vše se ale postupně učím“ říká třináctiletá Nela.

 Ve školách pro zrakově postižené probíhá výuka podle standartního učebního plánu. Nemine je tak tedy výuka například matematiky, nebo anglického jazyka.

  Děti píší Braillovým písmem a později na notebooku s hlasovým výstupem. Od dvanácti let se tak učí koordinaci s bílou holí, která trvá i několik měsíců.

 ,, Mám štěstí, že moji rodiče mě berou takovou jaká sem“. Jezdíme společně na dovolené i do zahraničí, výstavy a koncerty.  Nejhorší je pro mě, když mě lidi litují a mluví na mě najednou jinak, než na ostatní lidi. Nepotřebuji lítost a úlevy. Přestože mám handicap, mám také cíle a rozhodně se nevzdávám. Mezi nevidomými lidmi je běžné, že si řekneme,, Koukni na moji novou hračku“ není na tom pro nás nic zvláštního.

 Naopak se občas setkávám i s posměšky lidí v okolí a to především od dětí na ulici. To, že vypadám na první pohled fyzicky odlišně není důvod přistupovat ke mně jinak.  Lidi se kolikrát bojí s námi i komunikovat a nabídnout třeba pomoc.

,, Miluji malování a zvířata. Ve škole se učíme canisterapii a zvířata jsou pro nás největší pomocníci. Mým největším strachem je zatím pohyb po Praze. Věřím však, že strach brzy překonám a naučím se s bílou holí pohybovat po městě. Ráda se učím nové věci a v životě chci co nejvíce pomáhat. Vzájemná pomoc je totiž nejdůležitější“ uzavřela Nela.