Eva Piknová, P2B

Jedna z věcí, která nám teď v době pandemie nepochybně chybí, je cestování. Ne všem se v posledních dvou letech podařilo opustit naši republiku. Je hezké poznávat naši zemi, ale mně osobně zahraniční cesty opravdu moc chybí. Proto na období před covidem často vzpomínám.

Poslední výlet, který jsme podnikli před uzavřením hranic, byla cesta do Izraele. Moji rodiče už v této zemi byli několikrát, tentokrát mě ale konečně vzali s sebou. Nejintenzivnější zážitek z Izraele byl asi hned z prvního dne. Přiletěli jsme totiž o šabatu, kdy se podle tóry nesmí v židovské komunitě nic aktivně dělat.

Ubytováni jsme byli v centru Jeruzaléma. Navigace v půjčeném autě nás úspěšně dovedla z Tel Avivu až do Jeruzaléma. Sjeli jsme z dálnice směrem k centru a chyběl už jen kousek do cíle. Najednou kolem nás začalo přibývat početných židovských rodin. Po chvíli jich bylo tolik, že nám došlo, že nás chytrá navigace dostala přímo do čistě židovské části města.

Očekávali jsme, že jednoduše projedeme. Brzy jsme ale zjistili, že o šabatu se v těchto částech prostě auta neřídí a je zcela jedno, jestli jste židé, anebo ne. Na silnicích ležela kola, přívěsy a podobné věci, které fungovaly jako zátarasy. Projet se i přes to dalo, ale pointa nám došla. Lidé byli zrovna na cestě do synagogy, a jelikož jsme pobuřovali v jejich sváteční den, schytali jsme od nich nespočet nenávistných pohledů. Dokonce si vybavuji tak 8letého kloučka, který na nás křičel cosi v hebrejštině. Snažili jsme se odtamtud dostat co nejrychleji, ale navigace naší situaci zrovna neporozuměla a mapa nebyla po ruce. Měla jsem skoro strach, že po nás začnou něco házet. Všechny tři nás mrzelo, že jsme takhle narušili místní klid a doufali jsme, že to nikdo nepochopil jako úplnou provokaci. V Izraeli jsou na tohle ale připravení i kvůli palestinské situaci, proto je auto celé polepené logem půjčovny, aby bylo poznat, že se v něm vezou turisté.

Nakonec se nám po pár minutách podařilo dostat do spíše křesťanské části města, kde už doprava fungovala jako jindy. Musím říct, že to byl zajímavý zážitek na přivítanou. To ale nezměnilo nic na tom, jak moc jsem si Izrael oblíbila.

Něco podobného se nám stalo i při naší cestě do Dánska. Tam jsme strávili pouhé dvě noci a celý výlet byl zorganizován hlavně díky seriálu, na který se moje rodina dívala. Cílem bylo projet se po mostě, který spojuje Kodaň se Švédskem. Samozřejmě jsme krom toho poznávali samotné hlavní město a okolí, ale tomuhle přejezdu byl vyhrazen jeden celý den.

Po cestě zpátky na naše ubytování, právě z výletu na most, jsme se plánovali ještě zastavit v obchodě asi dvě tři ulice od domu. Na to, že bylo asi devět večer, tak se ve čtvrti pohybovalo podezřele moc aut. Nijak nás to ale nerozhodilo, přece jen čerstvá bageta k večeři za trochu husté dopravy stojí. Ale čím blíže jsme byli obchodu, tím se jízda proměňovala v popojíždění. Trvalo už jen chvíli, než jsme si všimli, že je celá ulice uzavřená policejní páskou a že tam probíhá nějaký zásah. To už nám bylo jasné, proč je tu tolik aut
a také to, že si dneska asi nenakoupíme.

Jelikož nás zajímalo, co se děje, zajeli jsme k pásce, co nejblíže to šlo. Stály tam policejní dodávky a celá ulice byla osvětlená barvami z houkaček. Moc toho vidět nebylo, ale dost na to, abychom odhalili, že zásah probíhá v našem obchodě. Chvíli jsme to sledovali, ale všechna auta se otáčela a my se začali trochu bát.

Doma začalo vyšetřování. Zprávy byly poněkud zmatené. Některé říkaly, že zákazník pobodal nožem pracovníka obchodu, jiné, že šlo o rvačku v hospodě o dům vedle. Pak jsme nacházeli stále další a další případy. Nakonec se ukázalo, že právě v této ulici je zásah policie skoro evergreen. Nevím, v čem zrovna tohle místo vzbuzuje agresi, ale štěstí, že jsme se ten den vrátili později, než bylo původně v plánu!