Kristýna Míková, M1A

Život v dětském domově může být pro malé i dospívající náročný či zdrcující, zejména pokud mají různé psychické nebo fyzické postižení. Naštěstí existuje spousta lidí, kteří jsou ochotni těmto dětem dát energii a čas, aby rozvíjeli jejich schopnosti a dělali jim radost. Já jsem si pro vás připravila rozhovor s dvěma z nich, vychovatelkou a vychovatelem, kteří pracují v dětském domově se školou ve vesnici Býchory u Kolína.

DDŠ je druh dětského domova, kam jsou umisťovány děti od 6 let s různými výchovnými či ústavními problémy. Jelikož třída má malý počet žáků (max. 8) sou učitelé schopni se každému věnovat individuálně, podle jejich potřeb.

Zeptala jsem se jedné vychovatelky (L) a jednoho vychovatele (A) na pár otázek ohledně dětí a jejich pocitů.

Jaký impuls ve vás vyvolal, že právě práce v DDŠ vás bude naplňovat?

L: Vzhledem k mé předešlé práci, kdy jsem téměř dva roky pracovala jako asistent pedagoga ve speciální mateřské školce, zaměřené na děti s PAS (poruchy autistického spektra)  zaujala mě nabídka práce v DDŠ Býchory. Chtěla jsem zkusit práci i se staršími dětmi, a vzhledem k mému neutěšenému dětství jsem jim chtěla předat i svoje zkušenosti.

A: Osmnáct let jsem sloužil tzv. na ulici u uniformované a kriminální policie. Poté jsem pracoval jako občanský zaměstnanec u policie, kde jsem vykonával administrativní práci. Vzhledem k tomu, že práce v kanceláři není moc pro mě, a neboť jsem se přestěhoval z Prahy ke Kolínu, začal jsem si hledat kreativnější práci. Zaujala mě nabídka práce vychovatele v DDŠ Býchory, tak jsem šel na výběrové řízení. Kreativita v této práci je velmi důležitá a zkušenosti od policie (především psychologické, jednání s lidmi) jsou někdy velmi potřeba.

Děti z dětských domovů si často prošly smutnými či tragickými situacemi, které ovlivnily jejich motivaci a způsoby chování. Který z příběhů vás nejvíce zasáhl a proč zrovna ten?

L: O těchto věcech nemůžeme mluvit, neboť děti jsou do našeho zařízení umisťovány rozhodnutím soudu. Některé osudy dětí před umístěním jsou otřesné, my ale musíme spisové materiály přečíst, abychom věděli, co určité dítě prožilo a jak s ním můžeme jednat. Smutné příběhy našeho zařízení jsou nesplněné sliby některých rodičů dětí, které jim i tak stále důvěřují a snaží se jejich jednání omlouvat. My jako tzv. náhradní rodiče je musíme uklidnit a dostat je z nejhoršího. Zkoušet jim vysvětlit, co se mohlo stát, omluvit jednání jejich nejbližších a věřit, že i tito rodiče pochopí, že svým dětem svým jednáním ubližují.

A: Vzhledem k tomu, že do DDŠ Býchory jsou děti umísťovány soudním rozhodnutím, jsou informace z jejich předešlého života tzv. v režimu tajné. Většina dětí si před umístěním nezažila zrovna hezké a vzorné dětství, ať jde o užívání návykových látek či třeba i páchání trestné činnosti. Nejvíce dítě, potažmo i vychovatele, zasáhne příslib blízkých osob, kteří slíbí návštěvu v DDŠ či přímo u nich doma a posléze tuto návštěvu zruší. To konkrétní dítě zasáhne velice hluboce, v tu chvilku nenávidí celý svět a není se ani čemu divit.

O dětech z dětského domova je známo, že často utíkají. Jaký je ten nejčastější důvod útěku?

L: Prvním důvodem je dozajista touha po svobodě a tzv. unik před každodenním stereotypem. Dalším důvodem k útěkům bude i únik z určité sociální skupiny, v které žijí. Děti v našem zařízení ale nejsou neustále uzavřeny. Po splnění školních povinností, a pokud nemají výrazné výchovné problémy, mohou každodenně na vycházky, a to nejen v okolí, ale mohou i dojíždět do okolních měst. Bohužel u některých dětí je slovo svoboda spojeno se slovy „mohu si dělat, co chci“. Z tohoto důvodu byli také umístěni do našeho zařízení, neboť utíkali z domova, neplnili školní docházku, či užívali návykové látky. Někdy si ani neuvědomují, že když utečou, způsobují největší problém většinou sobě, neboť musí být potrestáni výchovným opatřením a např. zákazem vycházek. 

A: Nejčastějším důvodem útěků je touha po svobodě, stesk po domově a někdy v extrémních případech i nutkání k návratu k návykovým látkám, nebo alkoholu. Děti v DDŠ často zažívají tzv. ponorkovou nemoc, neboť jsou spolu jak ve škole, tak i na rodinných skupinách, takže útěkem také řeší svoje uvolnění vzrůstajícího napětí.

Jaké stereotypní názory, které jste o dětských domovech slyšeli, nejsou pravdivé a mohli byste je vyvrátit?

L: I když jsou v našem zařízení děti, které měly výchovné problémy ve svém domovském prostředí a tzv. nebyly zvládnutelné, jsou to stále děti, jako každé jiné. Se svými problémy, pubertálními náladami a dětskými nápady, které už dospělý nemůže pochopit. Každé dítě někdy zlobí a je dost dětí i v, jak se často říká, normálních rodinách, které provádí věci na hraně zákona. Nám jako vychovatelům, kteří se snaží děti vychovávat a naučit, jak správně žít, nezbývá než věřit, že tyto děti budou chtít jako dospělé žít plnohodnotný život.

A: Vzhledem k tomu, že dětskému domovu se školou se někdy laicky říká výchovný ústav pro děti mladší 15 let, či dříve užívaný název pasťák pro nezletilé, hodně lidí si asi myslí, že všechny děti stejně skončí v dospělosti ve vězení nebo na ulici. Myslím, že to je asi největší stereotypní názor, neboť i když se někteří vrátí do dřívějšího neutěšeného prostředí, mohou v dospělosti žít život podle svého nejlepšího svědomí. Jistěže některé děti, které byly před nástupem do DDŠ např. závislé na návykových látkách, nebo páchaly nějakou trestnou činnost, mohou do stejného problému znovu spadnout, ale i ti mají možnost žít lepší život. Mnoho dětí, které strávily dětství v DDŠ či výchovných ústavech žijí dnes normální rodinný život, který je i tak plný úskalí. V tom je právě důležitá práce pedagogů v těchto zařízeních, aby je dle svého nejlepšího vědomí a svědomí připravili na klidný a poctivý život.

Práce v sociálních službách může být pro člověka velmi psychicky vyčerpávající.  Jak se takzvaně obrnit proti tomu, abyste si práci nenosili domů?

L: Někdy když přijdu domů vyčerpaná z pracovního dne, nejen fyzicky, ale především psychicky, si říkám, že další den už do práce nepůjdu. Že mi nestojí za to, abych si ničila své zdraví, když stejně nic nezměním. Poté je nejdůležitější odpočinek a psychické uvolnění. Stále ještě neumím úplně vypouštět věci, které mě v práci zasáhnou, ale věřím, že toho mohu dosáhnout časem a vzrůstajícím věkem.

A: Je velice těžké vypustit a nemyslet na to, co se např. předešlý den stalo, navíc když to byla věc, která se silně dotýká psychiky člověka (afekty, špatná zpráva od nejbližších dětí…). Já mám asi, oproti jiným kolegům, tu výhodu, že vlastnost vypouštět jsem se musel naučit již u policie. Člověk na druhou stranu úplně vypustit nemůže, neboť i doma musí vymýšlet program pro děti na další dny.

Jaké hlavní vlastnosti či schopnosti musí mít člověk , aby mohl pracovat v podobných zařízeních a být pro dospívající vhodným vzorem?

L: Nejdůležitější je právě psychická odolnost, neboť práce v zařízení takovéhoto typu je obrovsky psychicky náročná. Musíme s dětmi prožívat to dobré i to zlé, zkusit je rozesmát, potlačit jejich smutek, chlácholit je a pomáhat jim překonávat každodenní strasti. Navíc je musíme naučit, jak správně žít, aby byli plnohodnotnými občany naší společnosti. Pro naši práci je nejdůležitější trpělivost, protože zabere čas, než nám děti začnou důvěřovat a pochopí, že jsme tu pro ně a chceme jim pomoci.

A: Především trpělivost, neboť děti v DDŠ mají často ADHD, či jiné nemoce spojené s poruchami chování. Dále je důležité získat si důvěru dětí i jejich respekt, bez toho žádný pedagog ve své práci nemůže uspět. Být kreativní, snažit se je zaujmout a učit je někdy i formou hry. V neposlední řadě silnou psychickou odolnost, neboť děti někdy nezvládají svoje emoce a dostávají se do afektů, které v některých případech řeší i fyzickým napadáním ostatních, či ničením majetku.