Na olympijské hry vede dlouhá cesta, do Paříže se ale chci probojovat!

Marek Hammami, M3A

Noblesní a elegantní sport, svého času sport šlechticů, i tak se dá nazvat šerm. Za ladnými pohyby v boji s oponenty stojí ale velká porce dřiny a léta tvrdé práce. Své o tom ví i Kryštof Král, několikanásobný mistr České republiky, účastník mistrovství světa i Evropy, kapitán reprezentace v kategorii družstev a mnohonásobný medailista z turnajů v konkurenci evropské i světové elity.

Kryštofe, pojďme úplně na začátek, jak se vlastně člověk dostane k šermu?

Jako dítě jsem chodil na pohybové hry, potom však byla plná kapacita a já už se nestihl přihlásit. Moje máma tehdy hledala něco, co bych mohl dělat. Nechtěl jsem na fotbal, který máme v rodině, a tak jsem šel zkusit šerm a i díky vlivu trenéra jsem už zůstal.

Kudy tedy vedla tvá cesta až do české reprezentace?

Šermuji osm nebo devět let, ale na té nejvyšší úrovni jsem zhruba poslední čtyři roky. Pozvolna jsem dostával šance účastnit se mezinárodních závodů a postupem času přišla i nabídka stát se členem národního týmu. V současné době jsem stálým členem sestav pro zahraniční akce.

Jak reagovala tvoje rodina v začátcích tvé kariéry?

Moje rodina mě vždycky hodně podporovala, hlavně proto, že náš sport není zas tak finančně dotovaný, takže jim musím hodně poděkovat. Díky nim jsem mohl u šermu zůstat, protože pokud šlo o sport, vždycky byli otevření všemu a bez mrknutí oka mě podpořili.

Kam bys zařadil šerm mezi ostatní sporty, pokud bychom se bavili o finanční náročnosti?

Šerm je pro začátečníky minimálně finančně náročná záležitost. Pokud ovšem člověk cestuje na mezinárodní závody a shání kvalitnější vybavení, dokáže do jedné sezony vložit i šestimístnou částku. Pokud bych náš sport měl někam zařadit, asi by na úrovni, na které ho provozuji, soupeřil s golfem nebo lyžováním, tedy tou absolutní špičkou, co se nákladů týče.

Jak velká je tedy česká komunita šermířů?

Česká komunita, ač se to možná nezdá, je docela široká. Na nedávném mistrovství republiky startovalo například přes 800 závodníků napříč všemi kategoriemi. Vedení svazu se snaží dělat našemu sportu dobrou propagaci, problémem však je, že v mé zbrani – šavli – by se dala domácí špička, tedy ti nejlepší a nejaktivnější závodníci, spočítat na prstech jedné ruky.

Jaké je setkávat se na turnajích a závodech s lidmi, se kterými často trénuješ?

Člověk vlastně stráví celý den nebo víkend na turnaji, kde se nakonec utká ve finále s někým, s kým trénuje, a je to 50 na 50, protože se známe a nemáme se čím překvapit. Ale toto se děje hlavně na závodech v Česku, které jsou pro mě momentálně na druhé koleji, soustředím se spíše na podniky v zahraničí, kterým se snažím dávat přednost.

Kolikrát týdně vůbec trénují reprezentační šermíři?

Momentálně trénuji pětkrát týdně s tím, že naše příprava je velmi individuální, takže máme spoustu kondičních tréninků nebo individuální přípravu jenom s trenérem. Ale každý závodník to má jinak podle toho, co mu vyhovuje.

Na olympijských hrách v Tokiu získal Alexander Choupenitch bronz po 113 letech, myslíš, že by právě takový úspěch mohl pomoci řady českých šermířů rozšířit?

Pomohlo nám to extrémně, nezáleží na tom, že on závodí v jiné zbrani, jelikož širší veřejnost nerozlišuje, jestli jde o šavli, fleret nebo kord. Bylo to vidět už na letošních náborech, kam dorazilo skoro šestkrát více adeptů než v minulých letech.

Často se účastníš také zahraničních podniků. Co označuješ za to „nej” ve své dosavadní kariéře?

Na zahraničních akcích už jsem získal docela dost zlatých medailí, ale pokud bych se měl zamyslet nad tím nej, tak to bude asi umístění v žebříčku v top 32 mezi tou nejlepší konkurencí z celého světa. Bylo to poprvé v historii českého šermu šavlí, kdy se něco takového povedlo, takže je to pro mě dosavadní vrchol.

Když jsme u té reprezentace, za dva roky nás čekají olympijské hry v Paříži. Je reálné, že tě uvidíme s českou vlajkou na zádech pod pěti kruhy už tam?

Plánem pro mě je minimálně kvalifikace. V žebříčku seniorů, tedy kategorie, do které ještě věkově nepatřím, jsem na druhém místě. Pokud bych se dokázal posunout na první místo českého žebříčku, měl bych možnost zúčastnit se kvalifikace. Ta probíhá jako klasický pavouk, formátem vítěz bere vše, tedy na OH postupuje jeden závodník, který vyhraje celý kvalifikační podnik. Chtěl bych tedy aspoň mít možnost se o Paříž porvat.

Konkurence ve světě je samozřejmě větší než v Česku, pamatuješ si například, kdo byl nejnáročnější oponent?

V podstatě jsem se už potkal s mistry Evropy nebo mistry světa, tak si asi nedokážu vybavit jednoho soupeře, nicméně pro mě bylo hrozně těžké hlavně po psychické stránce překonat mého týmového kolegu a zároveň nejlepšího kamaráda, o kterém jsem věděl, že tomu sportu nedává tolik, takže souboje s ním pro mě byly hodně složité, ale zároveň mi dodával motivaci se zlepšovat.

Tvým mateřským klubem je ŠK Houštka ze Staré Boleslavi, pokud bys chtěl, kam se můžeš posunout „za lepším”, existuje-li taková možnost?

V době před pandemií bych asi náš tým nazval tím nejlepším v republice, pravidelně jsme z každého mistrovství republiky odváželi cenné kovy a trénovala tu ta nejužší špička, většina mých týmových parťáků byla dokonce součástí reprezentace. V současné době je ovšem vrcholem u nás brněnský Sokol, který má velmi talentovanou generaci šermířů a skvělého trenéra, který je jedním z největších odborníků u nás. Já sám jsem měl už několikrát v rámci různých kempů možnost vyzkoušet si jejich přípravu a také zázemí. Pokud by přišel čas na změnu, tak bych pravděpodobně zamířil k nim.

Pocházíš z Brandýsa nad Labem, ve svém rodišti jsi byl v roce 2019 ještě před pandemií vyhlášen Sportovcem roku, co pro tebe znamenají taková ocenění?

Tyto úspěchy jsou hrozně důležité, jelikož náš sport není tolik vidět. Člověk tak dostává skvělou možnost se zviditelnit, ukázat se například sponzorům a udělat šermu dobrou reklamu. Byl to obrovský úspěch i vzhledem ke konkurenci, kterou v našem dvouměstí máme, spousty kvalitních atletů, veslařů a další skvělých sportovců, o to víc to pro mě znamená a řadím to hodně vysoko.

V létě se ti také povedlo zkompletovat trenérské zkoušky, byla by pro tebe varianta předávat svoje dovednosti další generaci mladších závodníků?

Je to tak, v létě jsem získal trenérskou licenci, nedávno jsem si také dodělával praktické zkoušky na rozhodčího, momentálně tímto směrem však nemířím. Rád bych tuto variantu otevřel až po případném konci kariéry, kdy bych chtěl našemu sportu vrátit všechno, co jsem díky němu získal.

Co ti sport naopak vzal?

Dalo by se říct, že v podstatě většinu volného času za poslední roky. Na rozdíl od mých vrstevníků jsem nikdy neměl moc příležitostí se jen tak poflakovat nebo chodit na různé večírky a podobně, ale moje myšlení funguje tak, že šerm je moje velká vášeň. Všechno, co jsem musel vrcholnému sportu obětovat, je pro mě pouze daní za to, že nyní můžu být tam, kde jsem.

Dokázal by se člověk šermem uživit a třeba si vydělat na období po kariéře, jako to mají například fotbalisté?

Ve světě je hodně šermířů, kteří se tímto sportem živí, u nás je ale takových lidí opravdu minimum. Sportovci musí mít i dobrou image mimo planše, aby získávali sponzorské smlouvy, které pak tvoří velkou část jejich příjmu. Jako příklad bych asi uvedl právě Šupáka (Alexander Choupenitch), který nedávno prohlásil, že jeho příjem mu stačí, ale kdyby měl zaopatřovat i rodinu, asi by to pro něj bylo obtížné, nicméně to bylo ještě před bronzem z Tokia, momentálně už to asi nemusí tolik řešit.

Kam tedy směřuješ po střední škole vzhledem k tomu, že studuješ mediální komunikaci?

Mám v hlavě dva směry, jeden sportovní a jeden nesportovní, jedním z nich je marketing nebo práce se sociálními sítěmi, tím druhým je sportovní management, obor, který mě zaujal i proto, že bych se v rámci studia mohl ještě více věnovat šermu, jelikož je to studijní program na brněnské Masarykově univerzitě, a tak bych se mohl pohodlně přesunout do Sokola Brno a připravovat se s českou šermířskou špičkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *