Graffiti, temná tvář umění

Denisa Corridoni, M3A

Existuje spousty druhů umění. Od těch všedních, jako je malování a kreslení, až po ty sofistikovanější, jako na příklad sochařství nebo architektura. Samozřejmě hranice kreativního ducha sahají až mnohem dále. Umění se dá vyjádřit i řečí těla v dynamických pohybech latinskoamerických tanců či pár mrštnými pohyby prstů na klávesnici v doprovodu klikáním na myš, kdy nám vznikne dechberoucí práce ve Photoshopu. Co si však představí čtenáři konkrétně pod slovem umění? Nehledě na to, jaký druh umění dotyční upřednostní, shodneme se na tom, že umění je něco krásného, co v nás vzbuzuje komplikovanou změť pocitů, které nám nedají spát ještě dlouho poté, co jsme s ním přišli do styku. Ačkoli většina děl v nás vyvolává hřejivý pocit okouzlení a harmonie, ne každý kousek je stvořen k pohlazení lidské duše. Z některých výtvorů čiší cosi špatného, temného, dokonce až mrazivého. A právě o takovém typu umění si dnes něco povíme. Dopodrobna rozebereme jeho původ, necháme o něm promluvit pouličního umělce a na závěr si povíme o pár nejproslulejších graffiti, jež se proslavili i za hranicemi naší republiky.

Co to je graffiti?

Vandalství? Poškozování veřejného majetku? Ne, podívejme se na věc na chvíli jinak. Graffiti má jako každá žijící duše dvě stránky, nebylo by fér to hned odsoudit jako dítě nelegální činnosti. Encyklopedicky se popisuje jako druh výtvarného projevu spočívajícího ve vytvoření díla ve veřejných prostorách psaním, rytím či malováním. Ačkoli máme graffiti zažité jako sprejovou malbu, spadá sem i technika leptání nebo rytí. Tetička Wikipedie graffiti popisuje jako jeden ze základních pilířů Hip Hopu, jinak řečeno kultury protestu a pouličního folklóru.

Kde umělecké šílenství odstartovalo?

Opomeneme-li dávné doby pravěku, kdy kromaňonci tvořili jeskynní malby a starověké civilizace, původ moderního graffiti nemůžeme hledat nikde jinde než v americkém New Yorku. Šedesátá léta dala vzniknout tvorbě graffiti v podobě podpisů. Tento trend však dlouho nevydržel. Nastala sedmdesátá léta a pouliční umění nabralo jiné obrátky. Umělci začali vytvářet 3D stylizace na budovách nebo vlakových vagónech. Mezi jedny z nejznámějších umělců té doby se považuje SUPER KOOL 223. Sedmdesátá léta se stala zlomovými, jelikož nápisy začaly nabírat na kráse a působily převážně jako ozdoba, ne jako ledabylý tag (podpis).

Pohled pouličního umělce

Nyní předávám slovo Foggymu, pouličnímu umělci, jenž s graffiti začínal ještě v době, kdy my byli na houbách. Vzpomíná na bouřlivé období českých devadesátek a porovnává street art tehdy a dnes. Jakým směrem se pouliční umění od té doby posunulo? Dočtete se v následujících několika odstavcích.

Na začátek něco málo o tobě, co nám o sobě prozradíš?

Ahoj, v první řadě bych rád poděkoval za pozvání. Pokusím se odpovídat, jak nejlépe to půjde. Kde jen začít, vystupuji pod přezdívkou Fogosh, ale přátelé mi říkají Foxi nebo Foggy. Osobně žádnou z přezdívek výrazně neupřednostňuji, slyším i na: „Hej, počkej!“ (směje se)
O graffiti se zajímám od svých jedenácti let, začínal jsem v roce 1993, takže to bude nějaký pátek. Nejradši mám americký styl, ke kterému vzhlížím a snažím se ho co nejvíc vnést do vlastní tvorby. Platí pro mě výrok: „Žádný učený z nebe nespadl“, za to, co jsem doposud dokázal, vděčím těžké dřině a píli. Mimo jiné se volnočasově věnuji hudbě. Působím jako rapper, ale pohybuji se také v odvětví produkce. Například vytvářím různé reklamní spoty a tak podobně. Především však pracuji jako kulturní referent na Plechárně, což je kousek od vaší školy.

Jak ses ke street artu dostal?

Ty jo, to je tak dávno, ale tyhle věci člověk asi nezapomíná. Psal se přibližně rok 92, kdy Peneři (PSH) vydali svoje první „demo“. Můj starší bratr se v těchto kruzích pohyboval takřka od počátku a dodnes tvoří nedílnou součást společenství, které na scéně vystupuje. Já jako ten mladší poslušně kráčel v jeho šlépějích. Oba jsme vyrůstali na „Jižáku“ a k němu prostě graffiti a street art tak nějak patří. Vytvářel jsem první návrhy jako sprejer a postupem času jsem přilnul i k hudbě. Přes malé casio piano a kazeťák jsem uskutečnil své první rapové nahrávky.

Co pro tebe graffiti znamená?

Osobně graffiti vnímám jako způsob uvolnění. Rád si hraji s barvami, i když mám poruchu barvocitu. O to je to větší výzva, jelikož díky tomuto handicapu používám barevné kombinace a spojení, jaké by nikdo nikdy nepoužil.
Nutno podotknout, že graffiti jsou součástí něčeho mnohem většího a pestřejšího než změti čmáranců na zdi, a to součástí hip hopové kultury. Existuje několik elementů hip hopu a ty tvoří celek. Zahrnujeme sem graffiti, rap, beat box, breakdance a djing. K těmto elementům v devadesátých letech ještě přibyl business, sebevzdělávání, slang a láska. Tenhle balíček je přes 40 let každodenní náplní do života stovek lidí. Jak sami umělci říkávají: „Žijeme hip hopem,“ a já s nimi naprosto souhlasím.

Jak se vyjadřuješ k postoji, že je graffiti vandalismus?

Postoj obecenstva, jež touží vyjádřit svůj názor ohledně graffiti nahlas, je pokaždé stejný: „Jó, tohle je pěkný, ale ty čmáranice na barákách, za to bych řezal ruce.“ Klasika, na kterou si asi každý writer musí zvyknout. Různé etapy writera mají své streetové kořeny a tagy k nim neodmyslitelně patří. Koneckonců, stejně tak všudypřítomné poutače a reklamy nikomu nevadí, ale graffiti ano… Sám jsem hodně cestoval a maloval graffiti na spoustě míst, a to i v zahraničí. Musím říct, že v jiných částech světa se pohled na graffiti velmi odlišuje. Například ve Španělsku Ti nikdo nic neřekne, naopak ještě popřejí, ať se dílo vydaří.

Tohle téma je dost složité a hranice mezi uměním a vandalismem ještě tenčí. Z každého pohledu lze argumentovat pro i proti. Abych se přiznal, mě taky nebaví „zbombená“ tramvaj, ale někteří lidé i v tomto případě vidí umění. V Americe se graffiti dokonce považuje za strop umění a byť jen obrazy s tagem se prodají v hodnotě tisíce dolarů.

Na jaké dílo jsi nejvíc hrdý?

Já jsem věčně nespokojený s tím, co vytvořím. Takže jestli jsem na něco hrdý, nevím. V roce 22 chystám jeden velký projekt – protihlukovou zeď u Nupak. Bude dlouhá přibližně 3 km, takže se jedná o největší zakázku v Evropě vůbec. Na to určitě hrdý budu. Mimo to jsem pracoval na Zdi díků za doby první vlny covidové. Běžel stream a lidé mohli psát jakékoliv vzkazy a přání, které jsem pak přepsal na onu zeď. Mělo to celkem úspěch. Na pár zakázek mě oslovila i Corinthia Tower nebo České dráhy. To bylo taky fajn.

Sprejuješ sám, nebo chodíte i ve větší skupině? A jaké jsou vztahy mezi lidmi ze stejné branže?

Moc často sám sprejovat nechodím. Graffiti jsou právě o tom sdružovat se s kamarády a partou. Legální tvorba spočívá v setkání se, grilování, pití pivečka a společném vytváření produktu.
A vztahy mezi writery? Záleží na věku. Čím starší, tím víc rozumu a pokory. Jak tomu bývá i v běžném životě. Za to rivalita mezi jednotlivými crew je určitě veliká, ale v devadesátkách si myslím, že to bylo mnohem drsnější. Já sám se už moc mezi writery nepohybuji a vztahy neřeším. Je však dobré si jet to své a do nikoho zbytečně nerýt a neprudit.

Jak se mohu v graffiti angažovat víc? Pořádáš například populární workshopy?

Workshopy o graffiti nepořádám já. Spolupracuji s nízkoprahovými kluby v Praze a různými organizacemi. Pokud by ses chtěla například nějakého z nich zúčastnit, je dobré sledovat např. Proximu sociale, Beztíže nebo Člověka v tísni a podobné. Workshopy probíhají většinou od jara do podzimu. Začíná se historií a teorií. Nejprve přednáším o vzniku graffiti a seznámím tě se street artovými styly, v nichž se můžeš dále rozvíjet. Poté vysvětluji, jak se správně používají trysky a spreje. Samotné malování většinou probíhá na předem připravené ploše z fólie či na legálních prostorách. Součástí workshopu je i prevence kriminality, kde můžeš zjistit, jaké jsou postihy a tresty za nepatřičné malování, jaké jsou sociální dopady po spáchání trestné činnosti a spousty dalších zajímavých informací. Hodně lidí, co v dětství prošlo tímto workshopem, se dalo na dráhu grafika. Navíc někteří mají svá vlastní nahrávací studia, věnují se produkci na plný úvazek a zajímají se o reklamu a design. Což mě naplňuje velmi hřejivým pocitem zadostiučinění z dobře vykonaných workshopů.

Česká legenda na závěr

Street art není zrovna záležitost, ve které by Češi výrazně vynikali. Zato, co se infiltrace týče, v té jsme odjakživa excelovali. Co tím chci říct, je to, že i v tak vzdáleném odvětví jsme se dokázali probojovat na povrch a vydobýt si čestné místo na slunci.

V první řadě nám k tomu dopomohla populární památka na Velkopřevorském náměstí, Lennonova zeď. Jedná se o plochu, kde je umělcům dovoleno se odpoutat od zákazů a vytvořit na kus omítky vlastní jedinečné dílo. Zájem o tuto plochu je však ohromný, tím pádem se malby zpravidla překreslují, a to i v řádu několika dní. Na jednu stranu pak zeď hraje všemi barvami a díky svým častým inovacím působí, jako by šlo o živý organismus.

Druhý příběh je poněkud bizarní a pravděpodobně osloví především učitele. Vše začalo v šedesátých letech minulého století na jedné z fakult ČVUT v Praze. Údajně na této škole přednášel legendární Servít, jenž se s žáky během zkoušení zrovna dvakrát nemazlil. Byl proslulý svou přísností a nekompromisním přístupem, takže se ve finále nelze divit, proč se stal hlavním aktérem ve studentských projevech recese. Šedesátá léta byla typická spontánními projevy dospívajících. Nejpopulárnějším malířským plátnem se staly veřejné záchody. Právě tam se poprvé vyskytl spontánní výjev „Servít je vůl”. Věta se do paměti studentů vryla natolik, že bylo pouze otázkou času, než se nápis objevil i v dejvické Klubovně a z Prahy 6 pak po celé republice.
S pádem železné opony se dílo rozšířilo až za hranice, a to na samotnou Eiffelovu věž a úplně nejdál od domova bylo zaznamenáno v newyorském metru, kde se stalo inspirací pro tamější tvorbu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *