Učíme Turky tančit polku! Aneb zahraniční praxe 2021

Autor: Eliška Kudrnová, M1A

V rámci zahraničních praxí vycestovali naši studenti Iva Svitáková (M4A) a Filip Kubík (P4A) na dlouhodobou praxi na Maltu, zatímco Martina Černá (R4A) skrze krátkodobou praxi poznávala kulturu Španělska. V rozhovoru s nimi se dozvídáme nejen o tom, jak probíhá praxe od začátku až do konce, ale i o zážitcích, které se na ní udály.

Začněme tedy hezky od začátku! Jak proběhlo výběrové řízení a zazněla na pohovoru nějaká otázka, na kterou vzpomínáte doteď?

Iva Svitáková (M4A), Filip Kubík (P4A)

Filip: Kvůli covidu to bylo komplikovanější a celkově ta těžká doba měla za dopad neinformovanost. Každopádně proběhlo to tak, že ze všech, co se hlásili na dlouhodobou praxi, vybrali učitelé osm studentů a ti pak šli k pohovoru. Pohovor byl kvůli covidu ale přes Teams.

Iva: Toho pohovoru jsem se bála, ale to přešlo, když jsem zjistila, že pokud nás nevyberou na dlouhodobou praxi, tak jsme rovnou vybráni na tu krátkodobou. Z pohovoru si pamatuji na dvě situace, kterými nás zkoušeli. První byla, co bychom dělali, kdybychom se vzbudili s teplotou, a další, co bychom dělali, kdybychom ztratili doklady.

Martina: Právě kvůli covidu to proběhlo jinak. U nás na krátkodobou praxi žádný pohovor nebyl. Učitelé nás vybrali rovnou.

Jak vypadalo vaše ubytování a jakým způsobem jste se stravovali?

Martina: My jsme bydleli v domě, ve kterém jsme měli zařízenou i stravu. Ubytování bylo docela malé, takže nás bylo osm holek na jednu koupelnu. Vycházely jsme si vstříc, ale akorát jsme měli všude bordel. Bydleli tam s námi i Turci a Lotyši, kteří byli skvělí. Později přijeli i Češi z Frýdku-Místku, kteří nám ale jednou ráno snědli snídani, takže tam mezi námi vznikly pře. Někdy jsme zašli na oběd i mimo naši ubytovnu, jelikož paní hostitelka vařila hodně mastná jídla a po chvíli nám z toho už začínalo být špatně.

Filip: Drtivá většina bydlela společně v apartmánovém domě, kde jsme si zařizovali úplně všechno sami. Ubytování bylo velké, měli jsme se tam fakt dobře. Zjistili jsme ale i nedostatky, například, že chyběly poličky, objevili jsme sršní hnízdo na terase nebo taky to, že ovládání na sporáku bylo obráceně.

Iva: Měli jsme ale vlastní kuchyň, dokonce i vlastní pračku a sušičku. Hned u domu jsme měli obchod a tři minuty od něj stánek Pastizzeria, kde prodávali pečivo. Tam jsme chodili poměrně dost často.

Co bylo náplní vaší práce?

Iva: Mojí prací bylo psát různé články pro internetový magazín Indulge. Ve výsledku jsem ale pracovala jen s mou šéfovou jako její pravá ruka. Protože to byl internetový magazín, tak jsem nepotkala žádné kolegy, jelikož pracovali ze všech koutů světa a spíš to měli jen jako koníček. Hlavní náplní tedy bylo, že jsem chodila na různé akce a o nich pak psala články. Hned druhý týden mě šéfová poslala na workshop malování na pláži, přičemž hotový obraz jsme si pak doma vyvěsili. Nebo se v jednom hotelu otevírala nová veganská kavárna, kam jsem přišla, vyslechla si přednášku, ochutnala speciální kávu, dostala pětichodové menu a dezert, no a pak už stačilo jen napsat článek. Taky jsem díky té práci například absolvovala desetihodinový kurz keramiky nebo jsem si zašla na koncert a následně udělala rozhovor s kapelou na dálku, kdy jsem jí musela volat z prádelny, protože jinde nefungovala Wi-Fi, nebo tam byl moc velký ruch.

Martina Černá (R4A)

Martina: Já jsem pracovala v Asociación Marroquí, která pomáhá imigrantům, především ženám, kteří většinou imigrovaly z Maroka do Španělska za svým přítelem, ze kterého se ale později vyklubal násilník. Nebyli tam imigranti pouze z Maroka, například nám tam jednou přišli imigranti z Ruska a vzhledem k tomu, že jsme jim byli jazykově nejblíž, tak jsme tam fungovali i jako dorozumívač mezi španělštinou a ruštinou. Každopádně pracovali jsme tak, že jsme měli spoustu rozhovorů, kde bylo detailně popsáno, které násilí bylo spácháno. Ty jsme převáděli do elektronické podoby a zadávali do databáze, aby se pak mohly jako důkazy předat dál. Bylo to často i hodně nepříjemné, dokonce se nám z toho dělalo špatně a v tu chvíli jsem byla ráda, že jsem ani všem těm detailům ve španělštině nerozuměla. Mají i program prevence proti islamofobii, a tak jsme někdy hledali na sociálních sítích materiály a další důkazy, hlavně tedy videa, kde to násilí bylo vidět. Na druhou stranu to bylo dost zajímavé a člověk si otevřel oči, že se má doma vlastně dobře, i když to někdy třeba neklape.

Filip: Quad Consultancy je firma zaměřená na lidské zdroje a já jsem v ní byl takovým prostředníkem mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. V jejich interní databázi životopisů jsem hledal kandidáty na základě zadané pozice a požadavků. Občas mi teda přišlo, že nejde najít vůbec nikoho, protože sice jsem tam používal všechna ta klíčová slova, ale některé životopisy byly nepoužitelné, a navíc osob v té databázi ani tolik nebylo. Pak jsem přešel pod marketing, a to jsme různě tvořili grafiku, bit.ly a podobné věci. Do práce jsem to měl dvacet minut autobusem, pokud zrovna přijel, musím říct: ,,zlatý Český dráhy“.

A jak jste vycházeli s šéfy?

Iva: Šéfová byla úplně úžasná. Vždycky jsem přišla a hned jsem dostala kafe nebo colu. Když si objednávala jídlo, tak mě hned zvala, takže o mě bylo fakt skvěle postaráno. I když nastal problém v komunikaci a já neudělala přesně to, co jsem měla, tak byla celou dobu moc milá. Vycházela mi vstříc a fakt to bylo moc fajn.

Filip: Ten první měsíc byla šéfová docela napjatá a moc jsme spolu nekomunikovali, ale potom se to změnilo. Do práce jsem pak chodil dost rád, protože tam bylo příjemné prostředí. Šéfová byla pak už moc přátelská a mohli jsme se bavit o všem.

Martina: Tak já jsem toho mého šéfa viděla asi jen třikrát.

První dny na praxi. Stres a chaos, nebo naopak překvapivý klid a pohoda?

Iva: Můj první den v práci jsem se šla jen oťukat s mojí šéfovou. Poseděly jsme u ní doma a řekly si, co a jak bude probíhat. Potom se ta práce rozběhla bez problémů, i když jsem z toho ze začátku byla nervózní. To převážně kvůli angličtině, přestože jsem s ní na škole neměla problémy. Je to taky něco jiného, když pak člověk spoléhá jen sám na sebe, ale je fakt, že jsme byli dobře připravení. Kolikrát mě šéfová chválila, protože tam měla na stáži i úplný katastrofy. Vlastně říkají nám to ve škole, říkali nám to i tam a je to pravda, že jsme fakt dobří studenti. Fakt si nás chválí a jsou překvapení, kolik toho stihneme a celkově jak to všechno zvládáme.

Filip: To právě mně zadali práci, takovou klikačku, jenom přeorganizovat nějaké soubory v rámci systému, a když člověk umí pracovat s počítačem, tak to má za pět minut hotový. Šéfka plánovala, že mi to zabere tak den, možná dva, ale já jsem pak přišel po pár minutách, že už to mám, tak tomu nemohla uvěřit.

Martina: Tohle platí i u Španělska. Taky nám tam říkali, jak jsme rychlí, a nevěřili tomu, že je to už hotový.

Jak ses dostala zrovna k práci v internetovém magazínu?

Iva: Nejvíc jsme si to mohli ovlivnit tím, co jsme si napsali do životopisu. Takže já jsem si tam napsala žurnalistiku a díky tomu jsem měla to štěstí, že mě vybrali zrovna sem.

Co jste dělali ve svém volném čase? Měli jste příležitost a poznali jste Maltu a Španělsko víc, nebo znáte nazpaměť jen svůj pracovní stůl?

Martina: Stihli jsme se podívat na hodně míst, navíc Andalusie je na cestování úplný ráj. Hory, moře, města, od všeho trochu. Byli jsme třeba v Seville, Granadě, Nerje, Marbelle a dalších. Bylo to fajn, měli jsme na to dostatek volna, takže jsme si takhle plánovali výlety třeba do botanický nebo na pláž, a to i v noci, protože tam nikdo nebyl a moře bylo krásně teplé.

Iva: U nás to bylo podobně. Měli jsme taky dostatek volna, takže byl čas na spousta výletů. Navíc Malta je rozlohou hodně malá, takže tam nebyl už vůbec problém to za pár dní procestovat. Také jsou ve výsledku ta města hodně blízko sebe a jsou i dost stejná. Na některých místech jsme tak byli vícekrát, protože jsme se už jen vraceli tam, kde se nám líbilo nejvíc.

Filip: Já se byl podívat ještě na Cominu a tam je to úplně malinký. Tam mají trvalé bydliště snad jen dva lidi. Sice tam jsou hotely, ale jinak je tam ticho, nic. Pak už jsme byli dost unavení, takže se ve volném čase i dost odpočívalo.

Jak jste trávili večery? Nějaké fajnové zážitky z nočního života?

Martina: To jsme si klidně vystačili i s terasou a jedním reprákem. Jak tam bylo na té ubytovně hodně cizinců, tak právě třeba s Turky jsme tancovali a oni nás učili ty jejich tance. Smáli se nám, že to nezvládáme, tak jsme jim pak ukázali chachu a polku, a to se hned smát přestali.

V době praxí proběhly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Vydali jste se proto do Říma a voleb se tak zúčastnili. Jak se to povedlo zrealizovat?

Iva: Ještě, než se vůbec odletělo, ale i po příletu do Říma, proběhlo několik komplikací. Volby snad jako jediné proběhly bez problémů. Taky jsme skoro vůbec nespali.

Filip: Jo, to jsme byli sedmadvacet hodin na nohou, takže to jsme se pak snažili spát po cestě někde v „mekáči“, ale to moc nefungovalo. Hned, co jsme se vrátili zpět na Maltu, tak jsme šli všichni spát a prospali jsme pak celý den.

Pomohla vám praxe ve výběru vysoké školy nebo při rozhodování o budoucnosti?

Iva: Byla jsem pořád na vážkách, co se dalšího studia týče, jestli chci/nechci studovat a jestli chci/nechci zůstat v oboru, takže jsem doufala i v to, že to ta praxe tak nějak rozsekne a pomůže mi s mým rozhodováním. Neříkám, že by se mi v oboru žurnalistiky nelíbilo, ale zjistila jsem díky praxi, že to není úplně směr, kterým bych se chtěla vydat. Každopádně praxe mi pomohla hlavně odbourat strach ohledně studia i práce v zahraničí.

Martina: Já přišla na to, že chci dělat jazyky a jakékoliv mezinárodní věci, takže u mě to zahraničí také připadá v úvahu.

Filip: U mě praxe v rozhodování na vysokou nehrála přímou roli.  

Podařilo se vám získat cenné kontakty jak po pracovní stránce, tak i co se týče nových přátel a známostí?

Martina: Měli jsme skvělou mentorku, se kterou jsme doteď v kontaktu. Pro ni jsme natáčeli video na jednu její konferenci, kde jsme mluvili o tom, co jsme v rámci té práce dělali. Díky tomuto videu jsem také získala do budoucna nějaké kontakty. Co se týče přátel, tak jsem stále v kontaktu i s některými Turky.

Iva: Taky jsem získala nějaké kontakty, ale zpětně mě teď mrzí, že jsem se více neseznámila s dalšími studenty na Erasmu. Chtěla bych všem doporučit, ať se třeba zapojí do facebookových skupin a jdou se díky tomu seznámit s někým třeba do kavárny.

Tak to by bylo vše! Děkuji moc za příjemný rozhovor, a jestli vás čtenáře zajímá o praxích ještě něco víc, tak doporučuji si poslechnout nadcházející podcast s Filipem a Ivou na dzs.cz a nebo na spotify.